 |
||
 |
 |
|
 |
||
1. dubna 2012
Jako na správný apríl zrovna sněží za oknem. Já se ale vrátím k minulým dvěma slunečným víkendům, stráveným v Sasku. Nejprve padla volba na Lilienstein, což je pěkná stolová hora s velkým kusem kompaktní skály na svém jihozápadním rohu. Na stolové hory a masivy se sice v Saském Švýcarsku lézt nesmí (může se jen na volně stojící věže), naštěstí tady už ve válečných letech vyjednali němečtí lezci výjimku. A udělali dobře. Liliensteinem vedou šedesátimetrové linie v pevném pískovci. Skála vážně drží, což je při jarním rozlézání vítaná pomoc.
Další výpad do Saska jsme nasměřovali do Schmilky. Tam už se skála drolila a vícedélkový výstup na Rauschenstein byl morálovým zážitkem. Ve stěně jsme nějak zabloudili a dosud nevíme, jakou cestou jsme se nakonec vyškrábali nahoru. Každopádně kruhový výhled do národního parku stál za to.
Po noci pod hvězdami se ochladilo, vlhkost klesla dolů k Labi a vytvořila slabý pás mlhy. Spali jsme nedaleko skalní jehly Tante, jejíž malý vrcholek byl ideálním místem pro snídani. Po výměně lezeckých partnerů jsme s Nikčou prostoupili jednu z největších stěn národního parku. Jižní strana Goldsteinu má skoro 100 metrů a cesta Direkte Sudwand (4 kruhy) se nám zapisuje hluboko do vzpomínek.
Spíme pár metrů od skalní brány Kleine Kuhstall, jelikož jsme jí v noci nenašli. Ráno si jedeme s kamarády na pohodu zasportovat do Labského údolí. Ikdyž, zas takový odpočinek pro hlavu to nebyl, i tady se hodí mít trochu toho morálu.
26. února 2012
Lidé se nám divili a báli se, že tam budeme mít zimu. První noc na letišti v Antalyi mi skutečně byla, před ochrankou příletové haly jsem si netroufl vytáhnout spacák. Další dny už ale pesimistické předpovědi rozehnalo každodenní slunko a s tím, jak stoupalo po obloze, stoupala také naše nálada.
Oranžová tu není jenom skála, ale také záplava sladkých pomerančů v ovocných sadech všude kolem národního parku Olympos. Po naší návštěvě jich sice desítky zmizely, ale alespoň neskončí na kompostu, odůvodňovali jsme to. K osvěžení ovocem se také přidalo každodenní brodění občasných řek z tajícího pohoří Taurus. I v moři jsme se koupali, někdo jen nohy a někdo tam skákal téměř každý den. Dýchl na nás také kus historie v podání ruin antického města nebo i kus mystiky, když jsme se po západu slunce hřáli nad věčnými plameny mrtvé nestvůry Chiméry...
Novou fotogalerii z výpravy do Turecka najdete ZDE.
4. února 2012
Kdekdo si v posledních dnech stěžuje, že nemůže nastartovat auto a že se kvůli tuhému mrazu nedá jet ani lyžovat. Pro lezení ledů je to ale ideální období. Čím více se člověk klepe ve spacáku, tím větší má šanci, že se s ním ráno obří rampouch nezřítí do údolí. Na přelomu ledna a února jsme za touto přímou úměrností vyrazili do rakouských Alp.
Letošní zima byla v Maltatalu spíše mírná, a tak všechny ledy nestačily natéct do svých obvyklých rozměrů. Ke konci ledna se ale podmínky začaly rapidně zlepšovat. Po příjezdu na místo jsme se ubytovali u malého lesíku a pak už probíhaly všechny dny podobně:
Budíček v 6:45, rychlý přesun do dodávky, ve které bylo teplo a douplotýnkový vařič. Teplá snídaně, vaření čaje do termosek. Ven z dodávky a úklid spacího místa. Příprava lezeckých batohů a jde se na to!
Skoro každý den jsme stihli vylézt dva ledy, v průměru vysoké 200 metrů. Takové v Čechách nemáme. Samotné lezení bylo směsicí potu, zmrzlých končetin a nárazů různě velkých kusů ledu do různých částí těla. Zajímavým faktorem bylo i dilema mezi důvěrou a strachem z toho, kdy led člověka udrží a kdy už ne. Nakonec u mě zvítězila důvěra, cepín zaseknutý dva centimetry drží překvapivě dobře. Dokonce i když smeknou mačky.
Večery byly také jak přes kopírák. Shození batohu do sněhu, skok do auta. Dohánění celodenního gastrodeficitu a příjemné vytuhntí v plusových teplotách. Muzika z rádia, kvůli které jsme vybili autobaterii, filosofování a živá diskuse o tom, kdo půjde spát ven. Tam bylo o 36 stupňů méně.
4. ledna 2012
Zní to zvláštně, ale tento prosinec jsme si zimu skutečně museli najít. V plánu byly Javorníky, ale cestovat až na slovenskou hranici kvůli několika centimetrům mokrého sněhu jsme zamítli. Večer před čtvrtým ročníkem Šumavského bivaku jsme se rozhodli pro druhé nejvyšší české pohoří, Jeseníky.
Při pohledu na mapu mě hned napadla elegantní trasa přechodu celého hlavního hřebene od severu k jihu. Jenže cesta měří kolem čtyřiceti kilometrů, na Pradědu hlásí 70 cm sněhu a my máme jen jedno odpoledne, den a dopoledne. Bude to trochu výzva, ale jdeme do toho.
Výhled z okna vlaku byl celou cestu zamračený. Pár kilometrů před cílem jsme ale vjeli do slunečné díry a zastávka Ramzová nás přivítala silným studeným větrem. Díra v mracích se postupně uzavírala a my jsme stoupali jejím středem. S výškou přibýval sníh i rozhled. Kolem čtvrté hodiny jsme stáli na Keprníku (1422 m n. m.) a pozorovali, jak se přes nižší hřebeny valí hustá mlha. Vykukoval i Praděd, zítřejší směr cesty. Z Keprníku jsme sestoupili mimo větrné poryvy a postavili stany. V noci na sněhu bylo kolem -5 stupňů, slušná zima na to, že jsme před pár hodinami v Kolíně viděli kvést květiny.
Druhý den nás čekalo 24 km směrem k Jelení studánce. Sněhu bylo sice přes půl metru, ale byl ztvrdlý, a tak se dalo jít bez sněžnic. Kvůli času jsme dělali jen nejnutnější zastávky na jídlo a vaření čaje. Celý den silně foukalo, hlavně odpoledne na holých hřebenech u Petrových kamenů. Do chýše na Jelení studánce jsme dorazili už za bílé tmy a měli jsme toho dost.
Po noci těsně nad nulou nás čekala poslední část treku k rašeliništi Skřítek. Ráno opět foukal sliný vítr a chumelilo, teplota byla stále kolem -5 stupňů. Následovali jsme dřevěné tyče a občas se propadali do zapadaných klečí. V lesním patře už vítr ustal a po několika kilometrech jsme chytli autobus směr Šumperk. Přechod Jeseníků v rámci Šumavského bivaku byl za námi.
Další fotografie najdete v sekci Česká krajina.
17. prosince 2011
Asi to vypadá, že nemáme rádi zimu, už během ní budeme potřetí unikat za teplem. Spíš to ale bereme tak, že si ji pošetříme na nějaké letní vysoké hory.
Na nadcházející únor padla volba na jihozápad Turecka, mají tam mít pěkné skály, přírodu i památky. Tak uvidíme. Na výlet typu levná letenka + všechno do batohu se nás tentokrát sešlo osm. S tolika kamarády jsem ještě nikdy neletěl, tak mě zajímá, jak to bude fungovat (třeba při stopování). Každopádně to asi bude zážitek.
Příjemné zážitky přeji i do nadcházejících vánočních svátků.
2. listopadu 2011
Dlouhodobá předpověď na podzimní prázdniny vypadala pěkně, slibovali jasno a sucho. Čím víc se ale blížil volný pátek, tím rychleji se slunečné ikonky začaly měnit v déšť, mlhu a mraky. Tou dobou už byl ale výlet do Saského Švýcarska domluvený, a tak jsme jeli zkusit štěstí.
Dříve jsem do národního praku jezdil hlavně kvůli fotografování krajiny a pod místními vysokými věžemi chodil s pořádným respektem. Tentokrát už jsme se ale s přítelkyní trochu osmělili, přibalili lana a jednu z velkých stěn jsme tu v pátek za chvilkového slunečna vylezli. Cesta Kotzwand na Falkenstein sice nebyla příliš technicky náročná, ale díky našemu bloudění jsme si ji z 90 metrů prodloužili asi na 130. A vzhledem k zajištění čtyřmi kruhy si jí budeme dlouho pamatovat (dvě další fotografie).
Další den jsme se vydali kvůli svítání na vyhlídku Schammsteine. Fotografování údolní mlhy se však nekonalo, byli jsme hluboko pod ní. Kolem poledne za námi dorazili kamarádi. Většina z nich německou část národního parku ještě neviděla, a to se bohužel skoro nezměnilo, jelikož většina výhledů připomínala zírání do zdi. Vylezli si tedy alespoň ferratu Häntzschelsteig a po společném gastro-bivaku jsme si prošli turistické stezky v lesích jádrové zóny. Poslední den pískovec nad údolím Grosser Zschand trochu uschl, a tak došlo i na lezení.
20. října 2011
Říjnové víkendy jsou zatím docela vlídné a lákají ven po pracovních týdnech. I my jsme slunečných sobot dvakrát využili, tentokrát k prozkoumání oblíbené saské oblasti Bielatal. Hlavně jsme si chtěli osahat Herkulovy sloupy. Úzké věže, které se naklánějí od sebe, jako by se navzájem odpuzovaly. Z geologického hlediska jsme tak měli naspěch, abychom je ještě stihli v plné kráse a velikosti. Fotky z lezení v Bielatalu najdete tady.
5. října 2011
Sluneční svit se dere do mé tváře, je načase opustit stinný lezecký sektor La Creveta. Rádi se necháváme vyhnat k pláži pod námi. Pod námi - to bohužel znamená třísetimetrový sráz, který musíme skoro hodinu obcházet. Ale vyplatilo se, odměnou je osvěžující koupel v čistém moři, z jehož hlubin se zběsile derou na povrch hory Sierra Tramuntana. Právě v tomto divokém a pustém pohoří jsme prožili většinu času na Mallorce. Mapa: 
Naše pouť začala v největší lezecké oblasti, Sa Gubii. Z těchto vyprahlých skal jsme se přesunuli do přístavu Solléru, odkud jsme dva dny trekovali podél útesů a odmítavým kaňonem do kláštera Lluc. Další zastávkou v horách Tramuntana, které kopírují celé severní pobřeží, byla La Creveta, lezecká oblast s fantastickými výhledy a okolím. Poslední tři dny jsme pak u zátoky Sa Nau věnovali DWS (lezení nad vodou). Fotografie z mallorské trojkombinace turistiky, lezení a koupání najdete v galerii.
O turistice se více dočtete v článku pro treking.cz.
10. září 2011
Protože nám z Kavkazu zbylo hodně jídla a volného času, rozhodli jsme se obojího ještě využít. První oblastí na zotavení se z neúspěchu byly Jizerské hory. Kamarádi z Olomouce a Šumavy tu byli poprvé a místní lezení je v mnohém překvapilo. Ale to dělá často i nám, skoro místním. Za necelý týden jsme vylezli spoustu sporadicky zajištěných cest, strávili hodiny jejich hledáním v bukových pralesích a zjišťováním, kdo má nejvíc odřené nohy. Pili jsme vodu z čistých potoků, vařili samé dobroty a po večerech jsme probírali zážitky u ohně. Kdo se někdy toulal severním úbočím Jizerských hor, ví, o čem je řeč.
Ale ani psychický nápor z morálových cest se nedá snášet věčně. A tak jsme se rozhodli, že si po Jizerkách pojedeme zasportovat na německý vápenec. Vyrazili jsme autem do známé Frankenjury, lezeckého parku pod širým nebem. Ohledně přístupů pod skály tu oproti Jizerkám platí pravidlo: je to blíž, než si myslíš. K většině sektorů se skutečně dostanete do deseti minut od auta a k tomu po upraveném chodníku se šipkami na stromech. Bohužel při pěkných dnech připomíná množství lidí spíše chaos kolem umělé stěny. Ovšem i skála samotná tak někdy vypadá, takové množství chytů, jako je např. v sektoru Stadelhofener Wand ani na stěně nenajdete. Samotné lezení ale rozhodně stojí za to, madla, kapsy nebo dírky, pro každého něco.
Několik fotografií z Jizerek a Frankenjury najdete zde.
8. září 2011
Z letošního Kavkazu jsme si přivezli velký výprask a prohru s ruskou byrokracií. Díky změněným pravidlům pro vstup do pohraniční zóny s Gruzií jsme se vůbec nedostali do hor. Navíc jsme měli co dělat, abychom z Ruska odjeli bez vyhoštění. O našem střetu s touto autoritářskou zemí najdete více v galerii.
22. července 2011
Rozepínám zip u stanu, zkouším se podívat ven... V tu chvíli mám mokrý obličej. Venku mží a je hustá mlha; solidní nečásek. Ležíme nad chatou Envers u francouzského Chamonix. Před pár dny jsme si vylezli dvěma cestami na pěknou věž Tour Verte (2760 m n. m.). Teď čekáme na umoudření počasí a zítra to podle ostatních lezců, kteří se nahřívají v chalupě, má vyjít...
Nakonec se nám u Envers poštěstily ještě dva slunečné dny, během kterých jsme vylezli například parádní 370m cestu na věž Pointe des Nantillons (2921 m n. m.).
To na čtyřtisícové věži Dent du Géant, která na nás shlížela z druhé strany ledovce Mer de Glace, už jsme takovou příležitost nedostali. Po velmi výživné vynášce materiálu s dvoukilometrovým převýšením z Itálie jsme se utábořili na ledovci pod Zubem a přečkali jsme mrazivou noc. Ve výstupový den mělo být podle předpovědi jasno do oběda, silný vítr a sněžení ale přišly nezváni už časně z rána. Studená fronta a mlha měly navíc potrvat ještě další dny, tak jsme to otočili půl hodiny od nástupu do stěny ve výšce 3665 m n. m. Naše stopy ke stanu během necelé hodiny mixového lezení téměř zapadaly.
Výběr nejlepších fotek z lezení na masivu Mt. Blanc jsem dnes (25.7.) umístil do galerie.
9. července 2011
Zvěsti o perfektní žule na hranici Švýcarska a Itálie se donesly i k nám. Rozhodli jsme se s Nikčou vyzkoušet mnohými vychvalované lezení v Bergellu. Narozdíl od našich kamarádů, kteří se nechali vysadit na severní straně, jsme se my rozhodli Bergell objevovat z jižní, italské strany. Mapa: 
Po poctivé vynášce materiálu a jídla nad chatu Gianetti jsme tu strávili týden pěkného lezení, trekování a spaní v opuštěných údolích. Ale jak řekl turista Massimo, kterého jsme potkali: "Independence is very heavy." Je to tak, lezců-baťůžkářů jsme tu skutečně mnoho neviděli, málokomu se v Bergellu chce šlapat s velkou náloží. Krajina je velkolepá, sedla vzdušná a údolí strmá. Ostatně, podívejte se do nové fotogalerie.
29. června 2011
Závěr letošního léta chceme zasvětit Kavkazu. Horám o rozloze České republiky a půlky Nizozemska.
Od 13. srpna nás čekají tři tisíce kilometrů po kolejích přes placatou Ukrajinu a jihozápad Ruska. Po příjezdu do Karbadsko-Balkarské republiky budeme zápasit s místní byrokracií (registrace cizinců, vyřizování povolení do pohraniční zóny s Gruzií u vojenských posádek) a shánět odvoz do hor. V nich už budeme zase doma.
Ve skupince šesti lidí máme v plánu navštívit část centrálního Kavkazu a projít ne příliš známý trek od Elbrusu (ten necháme místním patriotům) na jihovýchod do největšího ledovcového údolí Ruska, Bezengi. Vše se bude odvíjet od počasí, průchodnosti sedel a našich schopností, ale za 7-10 dní bychom měli dorazit do horolezeckého tábora Bezengi, kde snad dokoupíme zásoby a po zbytek výpravy se tu usadíme.
Z tábora pak chceme podnikat výstupy na okolní hory nebo jen trekovat podél ledovce do vyhlídkových sedel.
26. dubna 2011
Konečně nám neteklo z Nosu. Díky mimořádně stabilnímu počasí jsme se o velikonočních svátcích mohli pokusit prostoupit Údolní cestou na pilíř Nosu v Jizerských horách. Předchozí dva pokusy o tuto impozantní a dlouhou linii jsme museli zabalit právě kvůli vlhkým spárám a mokrým výlezovým plotnám. V sobotu 23. dubna byly ale podmínky ideální a na nic už jsme se nemohli vymlouvat. Oproti bukovým klínům je ve stěně dnes sice několik kruhů, přesto ale žulový Nos člověka prověří jak po fyzické, tak po psychické stránce. Odolali jsme a do třetice se nám tuto klasickou cestu z roku 1959 podařilo vylézt.
12. dubna 2011
Spousta zajištěných cest, jednoduchý přístup, snadné hledání věží... to jsou všechno věci, na které tu můžete zapomenout. Lezení v Jizerských horách není o počtu zdolaných cest, či snad o jejich obtížnosti. Když tu za den vylezete tři, máte radost. Drsná jizerská žula nastavuje horolezci zrcadlo, místní lezení se nedá nijak ošidit. Kruhy se tu šetří více než na písku, magnézium je z tradice tabu, skála má většinou hladké a oblé tvary a zdaleka ne všechny věže mají slaňovací kruh. I přes riziko sesouvání se z vrcholu nějakým komínem, je pohyb v těchto bukových svatyních něčím výjimečným.
Minulé dva lezecké výjezdy jsme se vydali do okolí Hejnic, abychom pronikli do světa odvážných prvovýstupců z minulého století (např. Rudolfa Kauschky a Josefa Čihuly). Severní úbočí Jizerských hor nabízí spoustu lezeckých cílů, jsou ale rozesety na velké ploše a člověk se tu pořádně projde. Nejprve jsme se vyškrábali pod pilíř Nosu, byl ale ještě mokrý od tajícího sněhu, a tak jsme zamířili na jižně orientované Frýdlantské cimbuří. Jsou to vysoko položené skály, po zdolané cestě z nich vždy následuje famózní výhled. Přes fotogenický Polední zub jsme se dostali až na věž Kazatelnu, na kterou jsem se vysápal klasickou spárou od borce Čihuly. Vylezl ji před padesáti lety a jeho lano a boty si raději nebudu představovat.
Jako druhou oblast jsme si zvolili Stržový vrch, jižně orientované skály kousek od Oldřichova v Hájích. Dolezli jsme zrovna čtyřkovou cestu na Frýdlantskou věž, když se nám stala klasická jizerská situace. Zjistili jsme, že jsme úplně na jiné věži. Slanit šlo naštěstí pohodlně přes stromy. Na zmíněnou Frýdlantskou věž nás nakonec vylezlo všech šest. Přestože jsme dalších cest moc nevylezli, byl to příjemný den mezi žulovými obry v bukovém pralese. V Jizerských horách se na kvantitu nehraje.
17. března 2011
Skály, po kterých jsme lezli ve Španělsku, byly sice perfektně tvrdé a odjištěné, přesto jsem se už nemohl dočkat na první letošní výjezd na písek. Skromné jištění, lámavé chyty a zpocené ruce bez magnézia, to jsou ingredience, které vždy namíchají ty pravé lezecké zážitky.
V předpovědi hlásili jasno s patnácti stupni, tak jsme v neděli vyrazili do Burschlických stěn na SZ od Děčína. Sluníčko ani teplo nakonec nebylo, ale skály alespoň stihly za první polovinu března pěkně vyschnout. Pod nimi byly sice ještě poslední zbytky sněhu, ale lézt se dalo. Alespoň ty ruce se nepotily.
Další fotografie jsou v galerii Lezení.
25. února 2011
Do galerie jsem dnes vložil snímky z vydařeného útěku do teplých krajin. Zde jsou k nahlédnutí.
11. února 2011
Minulá vánoční výprava do Katalánska nám propršela, a tak jsme letos pozměnili taktiku. V neděli míříme na samotný jih Španělska, do autonomní oblasti Andalucie. Letíme navíc téměř o dva měsíce později než loni, což by nám mělo zajistit vytoužené sluneční paprsky a suché skály.
Našim cílem je vesnice El Chorro, kolem které je roztroušeno spoustu lezeckých terénů. Pokud vše půjde dobře, bude to týden plný lezení, španělštiny, vaření a nocování pod širým nebem. Až nám ruce nedovolí lézt, rádi bychom si prošli i známou stezku Camino del Rey.
Fotky z akce se tu objeví do konce února.
31. prosince 2010
Včera jsme se vrátili ze třetího ročníku Šumavského bivaku. Tentokrát to měla být velkolepá akce s početným obsazením. Mělo nás být sedm, ale kvůli nemocem, učení či ztrátě zájmu o spaní kdesi pod nulou, jsme nakonec zůstali jen dva. Cíl třídenního putování byl (kromě neumrznutí) vrchol Králického Sněžníku. Šlo tedy o historicky první Šumavský bivak, konaný na Moravě.
Vyrazili jsme ze Starého Města pod Sněžníkem a večer se utábořili ve výšce kolem 1000 m n. m. Sněhu na záhrab bylo málo, navíc spousta prachového, a tak jsme využili slabé spodní vrstvy, ze které jsme si lopatou udělali sněhové cihly. Postavené zdi jsme přikryli plachtou. Tuto noru jsme vytopili svíčkami na -9, u nohou ale profukoval vítr a teplota se pohybovala na hranici přežití, kterou garantuje výrobce mého spacáku. Odměna za tuto noc ale stála za to, východ Slunce nad Jeseníky, daleké výhledy přes inverzní oblačnost, výstup na Kralický Sněžník, odkud byly najednou vidět obě nejvyšší hory Česka. Dále hřebenovka na vrchol Sušina a divoký "sjezd" na sněžnicích do údolí Chrastického potoka. Sesouvali jsme se dolů a těšili jsme na vyšší teploty pro druhou noc. Jenže v Chrasticích, odkud nám ráno jel vlak, bylo už ve čtyři hodiny -15 stupňů. Bivakovat ve vesnici se nám nechtělo, poprosili jsme tedy o nocleh. Nakonec jsme spali na půdě nad místní večerkou v tropických pěti stupních. A když naše paní domácí ráno zjistila, že jí zamrzl zámek u dveří, byli jsme rádi, že jsme nepřecenili své spacáky.
Snímky z oblasti Králického Sněžníku najdete zde.
13. září 2010
Chtěl bych Vás upozornit na nový článek a fotografie z výpravy na Ararat. Nachází se ve složce Kurdistán 10.
8. září 2010
Po tragédii v Ladakhu jsme se bez dlouhých příprav rozhodli do Asie vyrazit alespoň po zemi. Jako cíl jsme si vybrali biblickou horu Ararat (5137 m n. m.), ležící v nitru divokého Kurdistánu. Kurdistán není oficiální stát, nýbrž oblast na hranicích Turecka, Íránu a Iráku, kde žije nejpočetnější národ světa bez vlastního územního zřízení.
Bohužel jsem v průběhu cesty byl okraden o svůj fotoaparát a objektivy (zčásti i kvůli své nepozornosti), tak prosím omluvte kvalitu snímků. Byly pořízeny kompaktem Lumix, který měl kamarád s sebou jako záložní.
Na cestě jsme strávili skoro tři týdny a pomocí dvaceti sedmi stopů a několika autobusů jsme překonali vzdálenost 7000 km. Po úspěšném výstupu na Ararat jsme navštívili spoustu místních pamětihodností, obrovské jezero Van, ale také odlehlé kurdské vesnice. Zde muži chodí po ulicích ozbrojeni samopaly a veškerou těžkou práci vykonávají ženy a děti.
Podrobnější vyprávění z vyprahlého Kurdistánu i s fotografiemi najdete do týdne v galerii.
14. srpna 2010
Měla to být hlavní výprava letošního roku, těšili jsme se na ni od ledna, kdy jsme si koupili zpáteční letenky do indického Delhi. Himálaj vábil a doba cesty do Ladakhu se začala příjemně přibližovat.
Bohužel přišel náhlý zvrat a naše cesta by se začala podobat spíše prohlídce katastrof. Nejprve se začaly problémy objevovat v Moskvě, ve které jsme měli měnit letadlo do Indie. Silné požáry ohrožovaly zdraví místních i letecký provoz. Pak přišla rána i na sever Čech, v Zákupech zasáhla povodňová vlna domy našich nejbližších. Hned následující den přišla ale rána nejděsivější. Vysokohorský stát Ladakh zasáhla blesková povodeň a zdejší buddhisté na ni nebyli vůbec připraveni. Panuje tam totiž téměř pouštní klima a voda je spíše vzácností. Mnoho lidí tam zahynulo, mezi nimi i turisté a momentálně v této odříznuté oblasti kromě lidské pomoci nic nefunguje. Fotografie: zde a zde.
Přeji Ladakhu, ať se z toho zlého snu co nejrychleji vzpamatuje a vrátí se do původní krásy. Až se dostane z nejhoršího, další roky zkusíme výpravu zopakovat a pomoci místním s postupnou obnovou.
28. července 2010
Trekování po rumunských horách Trascau máme za sebou a budeme na něj dlouho vzpomínat. Přestože jsme během sedmi dnů přechodu urazili kolem 100 km, nespatřili jsme zde výraznější stopy po turistickém ruchu. Bylo to první pohoří, ve kterém jsem nepotkal ani české baťůžkáře.
Více o těchto klidných a kopcovitých horách najdete v galerii Trascau.
16. července 2010
Zítra vyrážíme na týdenní výpravu do zapomenutých hor Trascau v centrálním Rumunsku. Toto vápencové pohoří, plné soutěsek a opuštěných vesnic, chceme přejít od severu na jih. Tentokrát se nebudeme škrábat na vysoké vrcholy, ale spíše bloudit ve spleti kaňonů, zarostlých stezek a bezejmených plání.
12. července 2010
Po delší cestě do Alp nastal čas na odpočinek. Bohužel nás baví jen aktivní druh této činnosti, a tak jsme museli hledat oblast,kde se i při současných tropických vedrech dá něco dělat a zároveň se neusmažit. Zvolili jsme Königshain, oblast zatopených lomů u města Görlitz v Sasku. Člověka našeho druhu tu potěší spoustu možností pro sportovní lezení, skákání do vody, chození po waterline a třeba i nějaké to opalování (na to doporučuji cestu Solarium, 8-). Pokud zrovna nechcete lézt v největším lomu Kolosseum, který je zároveň i nejoblíbenějším koupalištěm pro místní, najdete tu i spoustu klidných míst.
Pokud se vyhnete víkendovým dnům, budete se tu díky oranžovým skalám cítit skoro jako na divokém západě (i s pitnou vodou tu je problém, vezměte raději velkou zásobu). Několik dalších fotografií z Königshainu najdete ve složce Lezení.
21. června 2010
V úterý 22. června vyrážíme na jih Švýcarska, kde se pokusíme vylézt na pár čtyřtisícových vrcholů, které nám padly do oka. Chceme začít Rimpfischhornem, převážně po ledovci s kratším úsekem lezení na vrchol. Poté se vydáme na druhou stranu zermattského údolí, kde bude naším dalším cílem Obergabelhorn. Jedná se o souseda Matterhornu, na kterého se chceme dostat jeho skalnatou jižní stěnou. Na závěr bychom rádi do francouzského Chamonix, odkud vyrazíme na Dent du Géant, hlavní výzvu výpravy. Úzkou skalní jehlu, která se vypíná vysoko nad ledovec Mer de Glace.
Plány jsou to pěkné, nicméně uvidíme, co na nás tentokrát přichystá počasí.
Fotografie z akce najdete ZDE.
6. června 2010
Do galerie jsem umístil novou složku Reportáže, zatím čítá jen pár položek, ale do budoucna plánuji její rozvoj.
30. května 2010
V pondělí 24. května zasáhla větrná smršť centrální část Lužických hor. Hlavní nápor trval podle svědků jen pár minut, přesto ale zaútočil nebývalou silou. Zajímavé je, že lesy nejsou poškozeny plošně, ale pouze v pásu směrem od Jedlové do Jablonného v Podještědí. Zmíněný pás, připomínající spíše dráhu tornáda, je ale přibližně 14 kilometrů dlouhý a mnohdy má šířku až 500 metrů. Les v něm je zcela zničený. Podle lesní správy padlo okolo 100 000 krychlových metrů dřeva.
Pás neštěsí působí velmi depresivním dojmem, staré asfaltové cesty pod vrstvami popadaných kmenů občas nejsou ani vidět. Všudypřítomné třísky naznačují, jak ohromnou rychlost musel mít vítr při největších poryvech. Nejvíce jsou zničeny návětrné strany kopců, například Kobyla, Naděje s Suchý vrch. Zde létaly stromy ze země i s kořeny. Na závětrných stranách jsou zpřelámané vesměs v polovině. Máme ale i štěstí v neštěstí, kalamita se téměř nedotkla nejcennějších bukových partií Lužických hor. Pás vede mnohdy jen několik desítek metrů kolem cenných míst (Pěnkavčí vrch, SV strana Suchého vrchu), a přestože zde rostou staleté buky, náporu by zřejmě podlehly stejně jako ty na západní straně Bouřného. Zničeny jsou tedy vesměs kulturnější, jehličnaté lesy. Jejich pádem se v Lužických horách alespoň vytvořilo místo pro les, který by mohl v budoucnu odpovídat tomu původnímu.
7. dubna 2010
Letošní Velikonoce jsme místo úpěnlivého dodržování tradic vyrazili do chorvatské Paklenice. Navzdory předpovědi tentokrát počasí vyšlo a pršelo jen, když nám to nevadilo, například po cestě tam a zpět. Obyvatelé Dalmácie mají velké štěstí, že jim příroda vykouzlila údolí až s 350metrovými stěnami, které jsou tvořeny kvalitním vápencem. Však si toho jsou také dobře vědomi, je to jedna z mála oblastí na světě, kde se za lezení platí. Za tři dny chtějí 12 eur, což je suma snesitelná, z principu ale nesympatická. V celém Chorvatsku také platí zákaz spaní venku, což hraje do karet i majitelům kempů v okolí. Pokud tam pojedete, nechytněte se hned na první cenu a zkuste pohrozit odchodem ke konkurenci.
Co se ale týká samotného lezení, tak zde není moc co vytknout. Logicky vedené cesty, výběr od zajištěných po tradiční, sluníčko, výhledy na moře směrem na jih, zasněžené vrcholky Velebitu na severu a hučící řeka (hlavně na jaře) kdesi hluboko pod vámi. Je to skutečná pastva pro oči. No a když se vám k tomu donese zpráva, že na Moravě napadlo 25 cm sněhu, máte skutečně radost ze správně zvolené destinace.
Naše výkony nestojí moc za řeč, lezli jsme hlavně dlouhé cesty do sedmého stupně obtížnosti (sezona teprve začíná). Ve 350metrové cestě Velebitaški 7- jsme neuspěli i kvůli nehodě, která se stala těsně vedle nás. Do skupinky lidí stojících pod stěnou Anica kuk se z padesátimetrové výšky zřítil skalní blok o rozměrech 2x2 metry. Horolezce naštěstí těsně minul, ale úlomky (velikosti fobalového míče) trefily mladou dívku, která byla po zásahu horské služby převezena do nemocnice. Další rána, které mě ve stěně vyděsila, byla naštěstí způsobena už jen roztáhnutím padáků dvou B.A.S.E. jumperů, zrovna svištějících kolem mne. Ostatní výstupy už byly klidnější, mohu doporučit například 120metrovou cestu Karabore 6- na jeden z pilířů Anici kuk, kde si člověk zaleze jak v koutech, komínech a převisech, tak i v plotnách. Do krátkých sportovních výstupů na dně údolí jsme se moc nehrnuli, jelikož to tam připomínalo horolezecký Václavák. Inu kam se dá dojet autem, tam bude vždy hodně lidí... Výše položené a méně frekventované cesty s dechberoucími pohledy na všechny strany jsou ale důvodem, proč zvolit Paklenicu (info v AJ) jako jednu z nejkrásnějších lezeckých oblastí Evropy.
24. března 2010
Dlouho očekávané jarní teploty a sluneční paprsky konečně dorazily. Počasí se změnilo opět velice rychle, jeden den jsem se ještě brodil sněhem do školy a za pár dní už jsme se bosí opalovali na jižní stěně Ortelu. Skála už byla perfektně vyschlá, jako by čekala, až se do ní konečně zaboří něčí prsty.
Tento týden jsem měl navíc to štěstí, že se v Hejnicích konalo krajské finále v lezení na obtížnost. Oficiálně jsem to měl pojmout jako školní akci, ale cesty do podhůří Jizerek jsme nakonec s kamarádem využili spíše k lezení venku. Vyrazili jsme už o den dříve, na cestě do Liberce jsme vystoupili v Křižanech a prošli se k místnímu lezeckému klenotu, Matoušově skále. Opět jižní stěna, převážně suché cesty, pevný pískovec a krásné linie... Největší radost mi udělala Hornopasecká promenáda za 7+. Po západu slunce jsme se přesunuli zpět na vlak a dojeli do Hejnic, kde jsme měli domluvené spaní ve vlastních spacácích v jakémsi zámečku.
Ráno jsme se šli zapsat mezi několik desítek nervózních adeptů lezeckých závodů. Celá show trvala od osmi ráno do jedné hodiny odpolední. Lezení vevnitř mne za hezkého počasí moc nebere, ale atmosféra byla nakonec příjemná. Ztracený čas to tedy nebyl, podařilo se nám dokonce i vyhrát pěkný řetěz čabajské klobásy a nějakou tu keramiku pro babičky.
Po ukončení závodů jsme rychle prchali zpátky na skály, přes vesnici Bílý potok do údolí Černého potoka. Měli jsme namířeno na vyhlášený Nos. Jeho údolní stěna se vypíná do výše šedesáti metrů a nese, troufám si říct, nejlegendárnější cestu v Jizerkách. Také patří k jedné z nejtěžších a nejexponovanějších. Bohužel je Nos otočený na sever, a i přes několik dní slunného počasí nestihl úplně vyschnout. O výstup jsme se pokusili, ale museli jsme to zabalit ani ne ve třetině cesty. Byla už zima, cesta vlhká a my nechtěli riskovat dlouhé pády.
Nos si tedy necháváme jako výzvu na příště a vracíme se vlakem domů. V Raspenavě přestupujeme a na perónu si nás všimne malá holčička: "Mami, to musej bejt holohlavci, když maj helmy!" Holohlavec tedy doufám ještě dlouhou dobu nebudu...
27. února 2010
Dobrý den,
rád bych Vás přivítal na svých osobních stránkách.
Zatím jsou věnované hlavně fotografii, průřez mou tvorbou si můžete prohlédnout v galerii.
Postupem času plánuji napsat i nějaké články, týkající se témat nahoře.
Doufám, že Váš čas, který strávíte prohlížením tohoto webu, budete považovat za příjemný.
S. Mitáč
Poznámky: Pro správné zobrazování doporučuji použít prohlížeč Mozilla Firefox, Safari, Google Chrome nebo Opera.
Stiskněte klávesu F11, více si tím vychutnáte prohlížení galerie, hlavně fotografií na výšku.
27. února 2010
Na začátku byl netradiční plán, strávit vánoční svátky na sluncem vyhřátých skalách středomořského Katalánska. Ale když jsme 21. prosince přistáli na letiště v rušné Barceloně, realita byla jiná, 2C, silný déšť. „Zítra se to roztrhá, buďte v klidu, nepršelo tu šest měsíců“, uklidňoval nás podnikatel Marcel, který nám zdarma nabídl pokoj na první noc.
Zůstali jsme tedy ve vesnici El Bruc, pět kilometrů chůze od skalnatých hor Montserrat. Nakonec jsme čekali na svou šanci po dobu čtyř dní, scénář byl však stále stejný: kolem deváté hodiny ranní se od moře na pevninu navalila bouřková mračna, přes den téměř tropický liják, večer zlepšení. Místní nám potvrdili, že takhle ošklivou zimu dlouho nepamatují.
Předpověď byla navíc mizerná, a tak jsme se rozhodli, že vyhlížet vhodné počasí nemá smysl a vrátili jsme se po prohlídce Barcelony domů. Zanedlouho po tom na místech, kde jsme pobývali, napadl po dvaceti letech sníh..
Myšlenka lezení o Vánocích se nám však povedla zrealizovat alespoň trochu. 28. prosince vysvitlo slunce, a tak jsme se vydali na znělcové skály poblíž Nového Boru. Do jižní stěny sice mírně nakoukovalo slunce, ale prsty bolely.
Po neúspěšném Katalánsku se však naskytla i nová otázka: co s volným Silvestrem?
Narychlo jsme se domluvili s kamarády a zorganizovali druhý ročník zimního přechodu části Šumavy se spaním v přírodě. Opět jsme se chtěli pořádně klepat zimou, loni jsme spali ve 13 stupních pod nulou bez stanu. Bohužel však přišla obleva a i ve výšce nad 1200 m n. m. bylo v noci okolo pěti stupňů nad nulou, tedy více než v Barceloně při příletu. Situaci ale aspoň znepříjemňovala mlha, velká vlhkost a mokrý sníh na mokrém oblečení. Silvestrovskou noc jsme tedy oslavili poblíž iglú, daleko od ohlušující pyrotechniky, v klidu se svým šampaňským a jahodami.
